Středa statutárního ředitele v Šalingradu je třeba – Minutový valčík nebo vláčík ?

Škaredá deštivá podzimní středa je tu a Kjetén jest na cestě ze Šulingradu do Šalingradu. Docela hustě mží a tak ruším obvyklou ranní procházku na nádraží a volím přiblížení tramvají, dostávám tak k dobru cca 10 minut navíc které trávím bloumáním po vestibulu nádraží. V hale na veřejné piano hraje mladík celý v černém, hraje dobře, ale v značně rychlejším tempu než je obvyklé a některé pasáže dost „forte“.  Na chvíli se odmlčel, protáhl si prsty a zahrál allegrissimo  forte fortisimo,tatínek do mne nalil tyto hudební pojmy takže kdo neví, velmi rychle tak rychle , že by v tomto tempu by zahrál i Chopinův mimutový valčík pod minutu a opravdu velmi silně,  zahrál strašně známou chytlavou ale nesympatickou  melodii. V tom mne to trklo vždyť je to Internacionála… Chlapec skončil přicházím k němu a on se otočí na černé bundě tkví velké prešktnuté áčko a placky Che, Lenina a ještě dalších rudejch idolů, usměji se a ptám: „Doufám, že si aspoň budu moci vybrat lucernu ?“, pohlédl mi do očí rozšířenýma duhovkama za které by se nemusel stydět ani Miles Davis (to není cukr to je piko) a povídá „Co chceš buzerante ?“, odcházím a už jen v duchu „Humánní smrt ty smažko“